První srpnová neděle pro mě měla znamenat jeden z vrcholů sezóny. Na českém území, konkrétně v Táboře, se konal Evropský pohár juniorů v triatlonu, který byl zároveň i Mistrovstvím České republiky.

   Konkurence byla kvalitní. Do závodu juniorek se přihlásilo početné pole 31 závodnic celkově z deseti zemí světa.

   Bohužel pro mě znamenal Táborský triatlon jedno velké zklamání. Všechno se začalo kazit už během startovního výstřelu, když jsem za zmatkovala a nestihla jsem se zařadit ke startovní čáře. Plavání jsem šla doslova na krev a snažila jsem se udržet kontakt s první skupinou. Z vody jsem vylézala kolem devátého místa a díky dlouhému výběhu jsem pár soupeřek i předběhla. Ale potom opět došlo na moje nalézání na kolo. Než jsem se rozjela, byl už zbytek holek pryč. Scénář se opakoval. Opět jsem se ocitla v druhém balíku. Dvacetivteřinový odstup na čelo se proměnil na minutu padesát. Doběhnout tuto propastnou ztrátu bylo již téměř nemožné a motivace proč běžet rychle se pomalu ztrácela. Můj výkon nestačil lépe než na šesté místo v celkovém pořadí a na druhé místo na Mistrovství republiky.

   Po desátém místě na ME se ode mě očekávalo určitě medailové umístění. Moje zklamání bylo o to větší. Ale kdo se s tímto tlakem od okolí nevyrovná, nemůže sport dělat. Říká se, že vše špatné je pro něco dobré a chybami se člověk učí. Teprve teď mi došlo, co je kamenem mého úrazu. Dokud se nenaučím pořádně naskakovat na kolo tak, jak to dělá zbytek startovního pole, chytit první balík se mi podaří jen zázrakem.

   Další velkou výzvou bude Evropský pohár dospělých, který se bude konat 22.srpna v Karlových Varech, kde bych se poprvé měla utkat s olympijskými vzdálenostmi triatlonu (1,5-40-10km).