Doposud jsem takto odjel pouze dva závody, jeden 60km MTB na jihu Moravy a jeden 100km silniční v Brně. Z bajkového závodu jsem byl nadšenej, ze silničního zdrcenej (1.balík jsem udržel do 40.km a pak se 60km brutálně trápil).

 

Jelikož letos nemůžu moc běhat, tak plánuju triatlony nahradit právě cyklistickými závody. Jeden mám za sebou (UAC BO), další před sebou (UAC Viesmann). Říkal jsem si, že když je to Unie Amatérských Cyklistů, že by mi to mohlo sedět a třeba se i prosadit…realita je ale krutá:). Letošní objemová příprava taky neproběhla zrovna ideálně (únor a březen střídavě trenažér/venku dle zimy a sněhu:)). Zatímco Jíťa najela potřebný objem v Loretu (cca 700km), já jsem zvládl cca 350km tady v Čechách. Pak jsme odjeli do Afriky, kde už nás čekala pouze kvalitní příprava, žádný pohodový vyjížďky, prostě už se jezdilo. Po 3 týdnech jsem měl 800km a tím to taky skončilo (výron kotníku a ledování v posteli). Návrat do Čech, pozvolné rozjíždění a časovka dvojic v Kněžmosti (nicmoc). Pokus o odevzdání diplomky do konce května nevyšel, a tak nemám ani odevzdáno ani natrénováno. Objemy od úrazu, tedy za 5 týdnů: P17,6-C245-B14 … kdejakej benjamínek má určitě víc:(. Na druhou stranu…Kdo z Vás to má:)))))?

 

Namotivovanej jsem se teda zařadil na startovní čáru (cca 60borců) a vyrazil vstříc novým zkušenostem. Hned po startu se mi vybavila negativní vzpomínka na ten první závod v Brně, kdy se za plného provozu peloton roztáhne přes celou silnici, všichni ještě plní sil a snažící se prorvat dopředu, aby zachytili případné nástupy. Jede se teda stylem brzda-plyn … na kole bohužel sešlápnout plyn nejde tak lehce:). První sjezdík, zatáčky a ostrá v pravo dokopce. Balík se natáhl do dlouhého hadu a všichni jedou podlahu, aby neodpadli (to jsme na 3.km). Přirozená selekce začíná. Ani jsem si netroufl shodit velkou pilu a lámal to tam, co to šlo. Povedlo se, tepy na maximálce, ale byl jsem tam:). Následovalo zhruba 7 km po rovině nebo z kopce, peloton roztažený přes celou silnici, já se teda snažil jet vlevo a prodrat se trochu dopředu.

 

 

 

A přesně v téhle fázi přichází první stoupání. Zatímco doposud se dalo jet jakžtakž rozumně, teď se závodí, jakoby by nahoře byl cíl. Prostě úplně anti-tempové pojetí cyklistiky. Do kopce jsem vjížděl cca na 10.pozici, během 200m se kolem mě prohnali snad úplně všichni a já nepřipravenej na 100% výkon jen přihlížel, jak mi odjíždí. Plíce i stehna pálili jak děs. Říkal jsem si, jestli za další zatáčkou bude kopec končit, tak to zkusím ještě sjet, ale vono hovno, tak jsem kapituloval. Kdybych tak věděl, že za dalších 100m je už rovina… tam se mi balík podařilo dojet těsně před dalším stoupání – tím nejprudším na celém okruhu. Vepředu se přidalo a já už jenom sípal. Málem jsem nahoru nevyjel, nohy zatažený, plíce ztažený, balík v prdeli. A to vše na 13.km z 95:). No schválně, co by se vám asi honilo hlavou? Ohlídl jsem se a zjistil, že nejsem sám, kdo nestačil. Zbytek závodu jsem tak absolvoval v mega velkým 3-členným balíku:). Trochu jsem se vzpamatoval a mohl zase zabrat do pedálů. Nicméně styl jízdy kolegů se nijak neměnil od zbytku pelotonu, tj. po rovině a z kopce pohoda, do kopce do bezvědomí! A na tohle já fakt jako neměl (a pořád ještě nemám:)).

 

Suma sumárum, po 3 z 5 okruhů jsem to vzdal, když jsem nebyl schopnej v kopci otočit nohama a zbytek minibalíku mě prostě ujel (a to jsem asi neřekl, že se nahoře na kopci většinou čekalo a tak podobně – prostě se tady závodilo jenom do kopce). Dojel jsem tedy k cílové čáře a poníženě oznámil, že odstupuju. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl postavit nohou na zem, se mi zamotala hlava a podlomilo koleno…málem jsem se poroučel k zemi. Ze stavu naprosté vyčerpanosti mě zachránily až dvě tatranky a kola:). Když jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem si říkal, že už nikdy, a proto v sobotu jedu další závod v Mečeříži:). Kdo se přidá?

 

Ať žijí amatérští cyklisté!!!

 

Mapa závodu: